Adrenalinové Tenerife aneb Když sopka zavolá
Člověk by měl čas od času uposlechnout naléhavé volání divočiny. I kdyby to bylo volání velmi vzdálené, třeba až z jícnu sopky Pico del Teide na Tenerife. To pak nezbývá než sbalit horovercajk, kolo do bedny, naposledy nakrmit rybičky a vyrazit…
Cesta na letiště začíná v našlápnutém MHD, v nelidsky ranních hodinách. Tohle volání nepřehluší ani povyk plného autobusu ožralých puberťáků, jimž zavřeli poslední hospodu ve městě. Nadšení neslábne ani při dobíhání s báglem a cyklobednou na poslední letištní spoj. Bezradnému šoférovi se vůbec nezdá, že by se cyklobedna mohla do mikrobusu vejít. Zatvrzele kroutí hlavou, já však nemám na vybranou a tak se uchyluji k použití síly. Bednu je třeba do kufru nekompromisně natlačit a mocně přibouchnout dveřmi. Ještě uklidnit rozpačité spolucestující ležérním úsměvem, jako že je všechno pod kontrolou a můžeme vyrazit ranní Prahou stihnout odlet Boeingu a přes moře dál za dřímající sopkou…
Sopka Pico del Teide 3718 m je nejvyšším vrcholem Španělska a nejvyšším bodem Atlantiku. Je také symbolem ostrova a v historii mořeplavby byla neodmyslitelným navigačním bodem. V dávných dobách bylo Teide považováno původními obyvateli guanchi za pilíř, podpírající oblohu. Její zasněženou špičku, čnící nad mraky uvidíte při troše štěstí už z letadla. Teide se většinou rádo halí do husté oblačnosti a tváří se velice tajemně.
Vzhůru za vodou
Průzkum ostrova měl začít v kaldeře sopky v NP Las Caňadas ve výšce 2.000 m. Právě zde jsme se měli sejít s kolegy lezci, kteří přistáli o den dříve. Na letišti jsem poskládal bajk a po vzoru německých cykloturistů, jsem opřel bednu o boudu místní auto-půjčovny. Prý tam do odletu zaručeně vydrží. Výšlap s 20kg báglem vzhůru k sopce byl vskutku výživný. Aby nebylo shledání s lezci tak fádně jisté, cestou jsem si nechtíc rozsedl mobil. Od této chvíle bylo na display vidět jen něco jako temný kráter sopky z ptačí perspektivy. Pátrání dostává rázem mnohem dobrodružnější rozměr. Šlapání šnečím tempem do kopce nebere konce. Jedinou zátěž, kterou lze v podobných podmínkách doporučit je dostatek vody. Můžete se tím vyhnout dehydrataci a stavům s ní související. Ano, samozřejmě že lze získat vláhu i z listů všudypřítomných opuncií. Šroubovákem se k dužnině s trochou opatrnosti snadno dostanete. Dužnina je celkem osvěžující i když bez chuti, asi jako nezralý meloun. Jen jedna otázka zůstává otevřená. Jsou následné halucinogenní stavy a zvlněná trajektorie kola důsledkem doznívající dehydratace? Nebo jsou to již účinky kaktusové šťávy? To ví možná už jen potomci původních guanchů…
Tenerife vertikální
V Las Caňadas nakonec trávíme týden parádním lezením ve vertikálách sopečných skal. Skály jsou až na výjimky velmi kompaktní s množstvím spár, děr, lišt a hran, v plotnách i převisech. Většinou jsou tvořeny spečením sopečného popela v dobách, kdy tady bylo zatraceně horko. NP Las Caňadas se rozprostírá v sopečné kaldeře o rozloze 130 km². Je to největší kráter v Evropě. Měsíční krajina byla vytvářena mnoha erupcemi, vřícím magmatem a v současnosti i pasátovými větry. Las Caňadas je jedinou alpskou oblastí Evropy, položenou v subtropickém pásmu. To je také klíčovým faktorem pro výskyt endemických živočišných a rostlinných druhů. Nízká relativní vlhkost během celého roku a velmi nízké srážky dělají oblast kolem hory Teide neobyčejně suchou a vyprahlou v porovnání s jinými horskými oblastmi. Kráter je tvořen lávovými poli, různobarevnými skalními útvary a pouštěmi, například Llano del Ucanca 1960 m n.m. Vyzkoušeli jsme monumentální lezení v oblastech zvaných El Catedrale, Aureola a především Psiquiatrico. Podnebí se v podhůří sopky chovalo velmi přívětivě a sluncem nešetřilo. Veškeré oblačnosti se odehrávaly kdesi dole v pásmu kolem 1000 m. Díky nadmořské výšce kolem 2200 m n.m. byla obloha vyfoukaná a azurově modrá. Noční vyhlídka ze spacáku na hvězdnou oblohu, jakou vám nabídnou jedině v „tisícihvězdičkovém“ hotelu.
Tenerife bajkové
Místní ostrované se nahoru jezdí radovat ze sněhu. Tradičně si na kapotu uplácají alespoň malého sněhuláka, který se veze dolů do nížiny, kde chudák slavnostně roztaje. Ještě netušíme, že nás čeká úplně stejný osud, i my roztajeme teprve až druhý den po sjezdu k moři.
Další pobyt na ostrově bude už ve znamení objevování bajkových tras. Přesně po týdnu se znovu sápu v sedle bajku po svazích hory Teide. Tentokrát už na lehko a s týmovým kolegou, který právě přistál na ostrově. Napadlo nás navštívit sopku přímo tam nahoře, opět na kolech. Výstup jsme zahájili na západě ostrova z města Santa Cruz. Během 30 km je třeba nastoupat z 0 na 2395 m! Počasí je úplně běžné, ve středním klimatickém pásmu se povaluje typický prsten oblačnosti. Všechno jde podle plánu, stoupáme jako dým. Spokojeně se kocháme vzdalujícím se pobřežím a z plných plic dýcháme řídnoucí vzduch. Po prvním nastoupaném kilometru se noříme do pásma borových lesů a husté mlhy. Šineme se stále výš po hřebeni. Z údolí se valí mlha jako z hodně výkonného mlhostroje. Rapidně se ochlazuje a mlžný aerosol se mění v sychravý déšť. Dokud šlapem, nepociťujeme gradující zimu nijak citelně. Projíždíme hustým lesem blahovičníků, které v dešti vydávají omamně osvěžující eukalyptové esence. Cítím příjemně chladivé účinky při každém nadechnutí. Auta sjíždějící dolů z kaldery, mají často jednoho pasažéra na kapotě navíc. Místní ostrované se totiž jezdí nahoru radovat ze sněhu. Tradičně si na kapotu uplácají alespoň malého sněhuláka, který se veze dolů k moři, kde chudák slavnostně roztaje. Ještě netušíme, že nás čeká úplně stejný osud, i my roztajeme teprve až druhý den po sjezdu zpět k moři.
Sněhové radovánky v subtropech
Stoupáme přes Chipeque a Ayosu. Ve výšce 2000 m n.m. už v mystické mlze vypadáme se zarputilým výrazem ve tváři, jako dva přízraky. Myslíme to s návštěvou sopky Teide opravdu vážně. Teplota klesla na - 1 °C a naše odhodlání se stává ledově neochvějným. Šlapeme v sílícím větru jako stroje a příležitostně rozdáváme zmrzlé úsměvy. Nahoru vyjíždí množství aut. Sem tam na nás z okýnka zašveholí místní krasavice povzbudivé: „Vamos, vamos!“. Míjíme astronomickou observatoře ve výšce 2395 m n.m. Teprve tady začínám mít pochybnosti o správném načasování výpravy. V téhle výšce je proměnlivost počasí typická, ale tohle je i na místní poměry velmi vzácná kalamita. Haldy sněhu, neproniknutelná mlha a zima jako na Čukotce. Je nám jasné, že dnes z návštěvy sopky už nic nebude. Respektujeme vůli vyšší moci. Pokorně si balíme svoje odhodlání a trochu neradi se vzdáváme zatraceně tvrdě dobitých výškových kilometrů. Poslední kontrolní pohled směrem, kde tušíme velikána Pico del Teide a klesáme krutě mrazivým vzduchem do vlídnější nížiny. Zmrzlí jako rampouchy, zastavujeme až když teploměr ukázal 7 °C nad nulou, což bylo až o 1800 m níže. Složili jsme naše zmrzlé kosti hned vedle cesty a nechali si zdát o vyhřátých termálech…
Druhý den po slepičí polívce, konečně srovnáváme tělesnou teplotu do normálu a sjíždíme severními svahy údolí Orotavy, zpět do Santa Cruz. Ostrov halí od 900 m typický mlžný závoj. Ve vesnici La Victoria zastavujeme na doplnění zásob vody a banánů. Jen tak mimochodem přejedu pohledem horizont. A zůstávám stát v hypnotickém úžasu. Zasněžený velikán Pico del Teide vykoukl z mraků v celé své majestátní kráse. Po pár minutách opět tajemně mizí v oblacích. Jsme za tuto odměnu nesmírně vděční, přestože na horu hledíme o dva kilometry níže než jsme vyšlapali včera na kole. Příroda je spravedlivá.
Tenerife trekové
Dříve se Mascou jen sem tam mihl pirát, hledající skrýš pro svou truhlu, vrchovatou uloupeným zlatem. Dnes, po sto letech, je soutěska rájem obřích ještěrek, koček…a zdivočelých baťůžkářů.
Soutěska Barranco de Masca je považována za jednu z nejobdivuhodnějších přírodních krás ostrova. Opravdu mohu jen doporučit Mascu na vlastní kůži zažít. Nachází se v divokém horském masivu Teno, na severu ostrova. Do Mascy se dostanete minibusem TITSA ze Santiago del Teide po překonání asi osmi kilometrů klikatých serpentin. Za každou zatáčkou již číhají další a další neuvěřitelně vzdušné výhledy, připomínají jihoamerické silničky šplhající džunglí po strmých svazích hor.
Přelez, přeskoč, prolez!
Sestup rozeklanými černými stěnami soutěsky, začíná v bývalé skryté pirátské vesničce ve výšce 612 m n.m. Před příchodem turistů má tato vesnička velmi zvláštní, poklidnou atmosféru. Stačí se jen na chvíli posadit pod palmou a zaposlouchat se do tajemného ticha. Stezka nás vede malebným horským chodníčkem, lemovaným gigantickými agave, kaktusy, třtinou a palmami. S klesající výškou se stezka stává mnohem techničtější a hravější. Časté přeskakování bystřiny po oblých kamenech je jen rozcvičkou před náročnějšími úseky a zdoláváním skalních „prolízaček“. Bizarní skalní výklenky jsou společným dlouhodobým dílem umělecké skupiny Oheň, Voda a Vítr. Stezka je ryze přírodní, jen ojediněle dojištěna lanovým zábradlím pro takový ten pocit jistoty. Značena je pouze kamennými mužíky v méně přehledných pasážích. V soutěsce občas přeběhne přes cestu zdivočelá domácí kočka. Tato roztomilá stvoření jsou zde na „černé listině“, jelikož negativním způsobem zasahují do místního ekosystému. Do svého jídelníčku totiž bohužel zařazují především místní vzácné ptactvo a obří ještěrky. Asi po čtyřech hodinách nás horská bystřina zavede ke svému ústí, jako by se těšila na sjednocení se slaným mořským živlem.
Bodrý kapitán a divá bárka
Z kamenného pobřeží, omývaného pořádnými vlnami vede cesta jen po moři. Kapitán malé motorové bárky dělá chvilku drahoty, jelikož jsme se předem nerezervovali. Kapacita lodi je dána striktně počtem míst k sezení. Zřejmě proto, že se vlny s touhle malou kocábkou nijak nemazlí. Jen naskočení do rozvlněné lodě je malý eskamotérský kousek. Kapitán nás ochudí o jednotné jízdné 10Є a s bodrým výrazem mi vtiskne do dlaně jedno orosené Dorado. Na obzoru vystupuje z oparu silueta sousedního ostrova La Gomera, který byl poslední zastávkou Kryštofa Kolumba před plavbou do Nového světa. Jaký to asi musel být pohled na poslední pevninu za zádí a jen širý obzor před sebou? Naše loďka se zatím statečně probíjí vlnami do Acantilada, kolem dech beroucích útesů Los Gigantes. Útesy se vypínají do výšky až 700 m. Právě v této oblasti mají své oblíbené letovisko až 120-ti členná hejna delfínů a kulohlavců. Bárka nás dohoupala do přístavu Acantilado de los Gigantes. Bezstarostně nás tady vyplivla, plné nových dojmů, přímo do náruče milého klidného městečka s černými písečnými plážemi.
Bez výstupu na Teide to prostě nejde…!
Ostrov Tenerife nám ukázal jak drsné podmínky ve vyšších polohách, tak i svoji vlídnější tvář. Jedná se přece jen o subtropy se vším všudy. Tufové skalní věže a kaňony, divoké soutěsky, treky lemované vzrostlými kaktusy, agave a palmami, osvěžující mořský vzduch i pivo… Tenerife vás přivítá přívětivým klimatem kdykoliv během celého roku. Je jen na vás, zda pojmete dovolenou jako ležérní „long drink“, rodinným stylem na pobřeží Atlantiku. Nebo si namixujete nějaký silnější adrenalinově-endorfinový „cloumák“ na skalách, bajku, surfu či kitu. Jistě se však nechte osvěžit průzkumem hlubokých soutěsek. Nechte si vyfoukat hlavu plavbou kolem strmých útesů. A rozhodně počítejte i s magickou přitažlivostí paní sopky…
Tipy na cestu:
Přeprava kola: ideální je klasická krabice od kola, kterou rádi zdarma poskytnou ve většině cykloobchodů. Přeprava kola se platí paušálně (1000-2000,- Kč podle letecké společnosti), považuje se za nadměrné zavazadlo. Přepravu je třeba rezervovat jak u letecké společnosti, tak i v autobusech, především dodávkových transferech na letiště. Na cílovém letišti je třeba vypátrat oddělení pro vykládku nadměrných zavazedel. Na ostrově lze dohodnout přepravu kola jako „spoluzavazedla“ v síti státních linek Titsa. Možné je to jen u větších typů busů dálkových okružních linek. Trasy pro jsou převážně asfaltové, ve nitrozemí jen s mírným provozem.
V Národním Parku Las Caňadas nelze bivakovat, ale stanování je možné na veřejném tábořišti se zdrojem vody v Las Lajas. Nachází se asi 12 km za vesnicí Vilaflor (1466 m n.m.), nejvýše položenou vesnici na ostrově.
Více fotografií na Facebooku.