Na kole za polární září – 3.část
Cestou na jih 
Další den jsme si vzali do hlavy urazit 55 km po skútrové trase. Vzhledem k velmi pozdnímu odjezdu, je to hodně odvážné předsevzetí. Tak jako již několikrát, i dnes potkáváme hodně zajímavou postavičku. Velmi skromně oděný treker, táhnoucí sáňky. Je to samotářský francouzský cestovatel. Putuje už pět týdnů bílou pustinou od Barensova moře směrem do Ivala. Nyní má před sebou ještě jednou tak dlouhou cestu, jakou doteď urazil. Byl to velice milý a přátelský člověk.
Rozloučili jsme se a Francouz putoval svým rozvážným tempem dál na jih. Jako by ho do dáli táhlo něco neurčitého. Něco, o čem ví jen on a tažní ptáci.
Postup po skútrové stezce byl díky bohu relativně svižný. Na jezeře Hammasanjávri se nám nečekaně proboří přední kolo. Přímo na stezce je propadený led, voda jej přelila a sněhová pokrývka tvoří neviditelnou past. Okamžitě seskakujeme s kola ve snaze rozložit váhu na větší plochu. S obezřetností zádumčivého lenochoda pomalinku postupujeme přes nebezpečné místo. Několikrát prošlápneme hluboko do mokrého sněhu. Stopa se okamžitě zalije až po vrch vodou. Na botách se v mžiku vytvoří ledová krusta. Naštěstí to byl jen ojedinělý případ. To jen abychom neztratili obezřetnost. Na srub vyznačený v mapě, dorážíme už za hluboké tmy. Najít jej na okraji jezera byl trochu oříšek. Silueta srubu dokonale splývala s hradbou lesa obklopujícího jezero. Přestože kamna v okamžiku žhnou, ještě asi půl hodiny vydechujeme páru do mrazivého vzduchu. Z hromady roztaveného sněhu získáváme pár šálků čaje a snažíme se tělu vrátit teplotu odpovídající živému organismu. Na kamnech proměníme na kost zmrzlý chléb, na voňavé česnekové topinky a brzy upadáme po náročné etapě do hibernačního stavu.
Hořící les na rozloučenou
Ráno nás zve severská příroda do své mrazivé náruče. Jasná obloha a třeskutý mráz se tváří velmi slibně. Vydáváme se přes jezero na poslední etapu našeho arktického cykloputování. Po zamrzlém sněhu se jede relativně snadno. Do hrobového ticha zní jen vrzání sněhu drceného čtyřpalcovými koly. Vycházející slunce to pojalo na rozloučenou v opravdu velkém stylu. Obzor zvolil pro dnešní monumentální představení sytě oranžovou oponu, která se jen pozvolna zvedá. Začíná nezapomenutelná podívaná. Ohnivá koule vykukuje nad obzor a les před ním rázem vypadá jako v plamenech. Když se kolem slunce vytvoří po stranách ještě fragmenty duhy, nelze už šlapat do pedálů. Jen nevěřícně hledíme na tu neuvěřitelnou nádheru. Když jsme ráno opouštěli útulný srub, neměli jsme ani tušení, co všechno nás dnes potká. Sněhovou krustou napříč zmrzlým prosluněným jezerem, lesní singletracky mezi severskými borovicemi, parádní výhledy. Prostě snowbikerský ráj…
Viděli jsme místa, kde polární lišky dávají dobrou noc. Viděli jsme dech beroucí polární záři. Vyzkoušeli jsme snowbiky. Přesvědčili se na vlastní kůži o tom, že kolo je naprosto kompetentní stroj i za polárním kruhem. V mrazivé pustině jsme potkali zajímavá individua. Díky zkoušejícím drsným podmínkám jsme mohli nahlédnout i do vlastního nitra. A hlavně jsme prožili se skvělými přáteli další neopakovatelné dobrodružství. A to je přesně to, co nás dovedlo až sem, tak daleko za polární kruh…
